Lidé v minulosti, stejně jako v současnosti, toužili znát budoucnost. Užívali k tomu různé způsoby věštění. Některé více, či méně podivné. K těm poněkud podivnějším bezesporu patří věštění z vnitřností mrtvých anebo umírajících mužů, žen a vůbec nejlépe panenských dívek.
Tento způsob věštění byl nazýván i splanchomancie a praktikovali ji lidé především ve starém Etrusku a Římě (Římané dokonce na tomto způsobu věštění byli závislí a prováděli je až do středověku), ale vůbec nešlo o nějakou regionální záležitost, protože stejně věštili i Sumerové, Babyloňané, Japonci, Keltové, Inkové, Aztékové, Skythové (ti tradičně obětovávali cizince), Egypťané i Řekové. Antropomantie pochází z řeckých slov Anthropos, tedy muž a manteia a věštění. Bohužel se k tomu i vraždilo. Ano, bylo to opravdu zvrhlé předvídání budoucnosti, protože věštec si všímal toho, jak umírající trpěl, co v agónii křičel, jak krvácel a jak dlouho trvalo, než umřel.
Historie Antropomantie
Barbarské věštění vzniklo už někdy v době neolitu, kdy se pro tento účel vybrala oběť, kterou za živa roztrhli vejpůl a následně zkoumali jeho poslední pohyby, zvuky, které dotyčná oběť vydává. Člověka i pálili a sledovali, co to s ním dělá. Zároveň se zkoumaly i vnitřnosti (a to především střeva, plíce, ledviny, slezinu, srdce a velké cévy) těchto nešťastníků.
Předpovědi
V případě, že se oběť k oltáři, kde jej měli rozsekat zaživa nehrnula, nevěstilo to nic dobrého. To samé platilo i v případě, když dotyčný před sekerou nakonec utekl anebo jí uhnul. Nic dobrého nevěstilo ani to, že začal sám krvácet anebo jeho vnitřnosti byly vadné a zkažené. Nic dobrého nevěstilo ani malé srdce. Když oběť snadno vzplanula a dobře hořela, a pokud oběť rychle shořela, budoucnost měla být velmi pozitivní. Přítrž tomuto věštění udělalo až křesťanství. S jejím rozmachem byla tato metoda postupně zakázána.
