Soudobým velmi častým problémem je život v budoucnosti. Nějak jsme zapomněli žít v současnosti, vše odkládáme na jednou. Sníme, představujeme si, žijeme v naději, že jednou…
…..a život nám utíká pod rukama.
Odkládání nám pomáhá zvládat každodenní problémy. Když něco nejde teď, počkám až to půjde a snad jednou...to vyjde. Je to čekání na to, až se jednou sen stane skutečností. Je to pohodlné a také je to i finta, abychom se necítili provinile za to, když nejsme s něčím spokojení, ale ve skutečnosti s tím nemáme v plánu nic udělat. Jenže časem si na toto odkládání zvykneme a začneme odkládat všechno. Přestáváme žít a vše necháváme na budoucnosti. Tento problém je natolik rozšířený, že má dokonce i odborné označení, říká se mu syndrom odkládaného života. Děje se tomu tak z celé řady důvodů - ze strachu ze změny, obyčejné lenosti i nemotivovanosti. Je spojeno s přetrpěním něčeho, co nás neuspokojuje, abychom si počkali na mnohem větší uspokojení v budoucnu. Ano, postit se je zdraví prospěšné, ale hladovět a nejíst, tak to nás může naopak o život připravit.
Měli byste si uvědomit, že budoucnost také nikdy nemusí přijít
Žít v budoucnosti je nereálné. Představy a plánování budoucnosti by nás rozhodně neměly odpojit od současnosti. Přítomnost je totiž jediný čas, kdy si svůj život můžete vychutnat na plno. Odkládat totiž může znamenat i nikdy nerealizovat.
Projevy odkládaného života
Lidé, kteří takto žijí se často vyjadřují s podmínkou. Pokud budu dělat toto, stane se pak toto. Až zhubnu, tak.. Až budu v důchodu, budu konečně žít, budu cestovat, mít více času. Najdu si muže a pak budu šťastná…
Čekáme na něco, co ani nemusí nikdy dorazit. Navíc do té doby nebudeme spokojeni, vděčni za to, co máme teď, natož šťastni. No jo, ale jste si jisti, že budoucnost vám přinese štěstí?
